Pro Annie…..

Jak mám Enuško vlastně začít…..asi slovy pana Karla Čapka: „Když se to narodilo, bylo to jenom takové zlaté nic, do hrsti se to vešlo“, to jsi byla Ty, narozená  pro nás, ale to jsi ještě netušila ani Ty ani my.
Když v naší rodině uzrál ten správný čas, děti povyrosly a my jsme měli jistotu, že Ti nebudou nevědomky svojí neobratností ubližovat, rozhodli jsme se, že si pořídíme malého goldenka, holčičku – Tebe.  Já jsem moc chtěla goldenka, který bude mít zlatý kožíšek, tak jsem hledala a hledala až jsem našla chovatelskou stanici v Berouně, kde měli právě štěňátka a světe div se, maminka štěňátek měla úplně zlatý kožíšek, žádná bílá, kterou dnes vidíš všude, moc se mi líbily i stránky, kde se stanice prezentovala a stejně tak telefonní hovor, který následoval, na mne udělal moc dobrý dojem. Domluvili jsme se na návštěvě, s tím, že si vybereme tu naší holčičku. Enuško až teď se Ti přiznávám, že se mi líbila jiná holčička než Ty, ta s nejtmavším kožíškem, Tvoje sestřička Aurinka. Když jsme přijeli k Tobě domů, batolili jste se tam Vy prťátka po kuchyni, byli jsme z toho úplně u vytržení……co si budeme povídat, goldenní štěně je to nejkrásnější, takový buclatý medvídek a to jste byli všichni do jednoho. No zkrátím to, po nějaké době přišlo na řadu vybírání, já se vnucovala Tvojí sestřičce Aurince, Ty ses pořád připomínala, stále na dosah a na dohled, krémová holčička s nazlátlým nádechem, Aurince jsme se vůbec nelíbili, a ejhle co se stalo, drobek se žlutou mašličkou se mi vyškrábal na klín, olízl mi dlaň, stočil se do klubíčka a na půl hodiny spokojeně usnul. Dodnes si vzpomínám na ten nádherný pocit, na teplo Tvého tělíčka a na Tvoji miminkovskou vůni a také si moc dobře vzpomínám, jak se Tvůj budoucí páníček usmíval přes stůl a jak mne pálily v očích slzy dojetí . Tvoje lidská maminka Markéta tenkrát řekla : „ Annie si Vás sama vybrala, to je osud“ a měla pravdu, byla jsi naše a tím začal náš společný, ale nespravedlivě krátký život.
Byla jsi od prvních dní u nás společnice našich dětí, vyrůstali jste bok po boku, naučila jsi nás co je to mít psa, naučila jsi nás mít zodpovědnost za čtyřnohého živého tvorečka, který je na nás absolutně ve všem odkázán, naše děti jsi naučila nebýt sobecké, dělit se a vážit si všeho živého. Byla jsi náš první pejsek, byla jsi parťák do nepohody, byla jsi pořád a u všeho s námi, byla jsi u toho, když se poprvé koplo do země na základy našeho domečku, byla jsi vychovatelka Terinky, Montíka a pak i Rozinky, vše co umí, umí od Tebe, byla jsi chůva a hodná teta našich štěňátek, byla jsi a stále bude ve všem první, to už Ti nikdy nikdo nevezme!!!
Nevím, jak to ten zpropadený osud losuje, ale stalo se, že černou kartu vytáhl Tobě, ozvala se nemoc, která udeřila v plné síle, nedala Ti šanci a vlastně ani nám, bylo to tak rychlé a zákeřné. Dělali jsme vše, co jsme mohli, věřili a doufali v nemožné, v zázrak, který se ovšem nekonal, protože zázraky se prostě nedějí. Pořád vidím Ty Tvoje smutné oči, když jsme ten strašný pátek odjížděli od doktora, jen Ty a já, posadila jsem si Tě vzadu na sedačku, protože jsem Tě chtěla mít na očích, na dosah, než jsem nastartovala ještě jsem Tě zkontrolovala ve zpětném zrcátku a……Ty jsi na mne koukala, přímo do očí a tekly Ti slzy jako člověku, slzy jako hrachy a já v tu chvíli pochopila tu strašlivou pravdu, že se loučíš, že jsi to vzdala……nedokážu si to stále vysvětlit, ale já cítila a poprvé od začátku Tvé nemoci si uvědomila, že je všechno špatně, že je konec, Tvoje oči mi řekly vše. Člověk je dost často sobecký, nedokáže si přiznat pravdu, nechce jí vidět. Bojíme se bolesti ze ztráty někoho tak blízkého jako pro nás naší psí kamarádi jsou. A já v tom autě viděla všechno, to malinké šťastné štěňátko, které jsme si před necelými šesti lety přivezli, veselého raráška s jiskřičkami v očích, dospívající psí slečnu, klidnou psí dámu, která je vždy nad věcí a pak jsem ale viděla i moji zlatou holčičku, která je nemocná a už nemůže. Viděla jsem Enuško celý Tvůj život….
Šest dní nato jsi mi dodýchala v náruči a já se stále sama sebe ptám, jestli ten týden navíc od toho Tvého uplakaného pohledu, nebyl opravdu sobecky a zbaběle navíc. Tohle mne bude asi trápit už navždy.
Moc nám chybíš a první dny bez Tebe se nedaly snést. Já vím, čas bolestivé hrany otupí, obrousí, ale zapomenout nejde. Pomáhá nám hodně to, co si myslí naše děti, Tvoje milovaná dvojčata…… myslí si, že když odejde zvířátko, dostane se na obláček, na kterém si pak hoví, je mu strašně dobře, teploučko, nic ho nebolí, kouká na nás dolu a je spokojené, že nás má na dohled. Takže jestli tam někde Enuško koukáš, jistě víš, že každou chvíli kouknu nahoru, zda to všechno vidíš……URČITĚ VIDÍŠ, VIĎ??!
SBOHEM HOLČIČKO NAŠE ZLATÁ…….